| Curriculum Vitae | Narodil se 1. ledna 1894 v Kojátkách u Bučovic. Jeho otec zemřel, když Götzovi bylo 10 let a početná rodina žila v těžkých hmotných poměrech. Vystudoval reálku v Bučovicích a po absolvování učitelského kursu v Brně působil od roku 1913 jako učitel (Habrovany, Rousínov, Brno), později jako úředník zemské školní rady v Brně. Již v této začal publikovat divadelní referáty. Stal se zakládajícím členem brněnské Literární skupiny (1921), jejím mluvčím a jedním z iniciátorů manifestu Naše naděje, víra a práce (1922), spoluredigoval Sborník Literární skupiny i časopis Host. Literární skupina se hlásila k poválečné „revoluční vlně životní a umělecké“. V programových článcích, formulovaných především F. Götzem, však kladla důraz na mravní přerod, „revoluci lidských srdcí“, nikoliv na násilný revoluční převrat. V roce 1923 se přestěhoval do Prahy. Od roku 1927 pracoval jako dramaturg Národního divadla, odkud v roce 1944 odešel, ale později se vrátil(1947). Zastával zde různé funkce (šéf činohry, náměstek uměleckého ředitele a šéfdramaturg). Ve své dramaturgické práci pečoval o původní domácí repertoár (uváděl např. bratry Čapky, Langra, Mahena, Vančuru, Nezvala), zasloužil se o uvádění soudobé dramatické tvorby. Od roku 1949 působil na DAMU, od roku 1960 byl profesorem filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Po vážném zranění (1967) se zhoršoval jeho zdravotní stav, přesto byl Götz nadále činný (např. vzpomínky).Zemřel 7. července 1974 v Praze, byl pohřben na vyšehradském hřbitově. Jeho manželkou byl spisovatelka Joža Götzová . Byl otcem herečky ND a spisovatelky Evy Klenové (1924-1998). Götzovu osobnost vyznačovala velká šíře uměleckých zájmů a neúnavná kritická aktivita: přehledu o aktuálním dění zejména v západoevropské literatuře a divadle využíval k široce založené informaci a ke kritické konfrontaci domácí a cizí tvorby; eklektické přejímání různých filozoficko-estetických koncepcí však oslabovalo platnost jeho syntéz a zobecňujících závěrů. V počátcích své činnosti byl ovlivněn idejemi německého expresionismu, přikláněl se k evolučnímu a etickému pojetí socialismu a v tomto smyslu interpretoval soudobé snahy o socializaci a proletarizaci umění (Anarchie v nejmladší české poezii), v knize básnických portrétů (Jasnící se horizont z roku 1926) se již odkláněl od perspektiv proletářské tvorby a zdroje tvůrčí energie nacházel v civilním aktivismu a hlásil se k nové věcnosti, názorově se klonil k Masarykovu mravnímu humanismu. To se projevilo v jeho dalších dílech např. Básnický dnešek (sleduje českou literaturu z psychologického hlediska), Český román po válce, Zrada dramatiků (krize a výhledy dramatu). Meziválečný literární vývoj a situaci po druhé světové válce shrnul v práci Na předělu. Ve 30. letech se aktivizoval v protifašistickém boji a svá stanoviska vyjádřil v alarmující, leč idealisticky pojaté úvaze Osudná česká otázka. V Götzově poválečné tvorbě převážil zájem o problematiku divadla a dramatu, zvláště o hereckou osobnost (monografie o Z. Štěpánkovi, V. Fabiánové). Zkušenosti z divadelního a literárního světa využil Götz ve vlastních hrách (Soupeři) a v románech (Padající hvězdy). Pro divadlo adaptoval několik próz, překládal hry; psal i filmové scénáře (Okouzlená, V horách duní). Významná byla jeho činnost popularizační a vědeckopedagogická (skripta z dějin divadla).
|
|---|
